Mlčochovi a ti druzí

 

Znáte americký film Tohle je náš svět s Viggo Mortensenem? Vřele doporučuji.

Hluboko v lesích vychovávají rodiče šest svých dětí k pochopení přírody a přežití v extrémních podmínkách. Izolace jim vyhovuje a kontaktu s okolním světem využívají pouze k prodeji svých přebytků.

Problém nastává v okamžiku kdy matka onemocní po porodu laktační psychózou a v nemocnici spáchá sebevraždu.

Rodina se vypraví na pohřeb uskutečnit její poslední vůli.

Konfrontace je drsná. Primitivní komerční svět odmítá přijmout jinou realitu, odmítá jakoukoliv jinakost nebo odlišnost ale i děti lesa jsou vystaveny lákadlům které doposud nepoznaly.

Vědí všechno o sexu ale neumí ho aplikovat. Mají všeobecné školní znalosti na daleko vyšší úrovni než průměrné americké děti ale nejsou jimi akceptovány protože jsou mimo realitu.

Jde o americký film tak že nakonec všechno dobře dopadne. Rodina překoná krizi, splní svou misi a zocelená se vrací do divočiny, kde žije v souladu s přírodou.

 

Nemusíme však jezdit do Ameriky. Máme stejně smýšlející rodiče i u nás.

 

Do kin jde dokumentární film Evy Tomanové Stále spolu, který sleduje osudy alternativní rodiny Mlčochových. Dva intelektuálové (oba vysokoškoláci) si postupně pořídili devět dětí, které se snaží ochránit před škodlivými vlivy konzumní společnosti. Žijí s nimi proto v maringotkách uprostřed Šumavy – bez televize, internetu, školy a dalších lákadel a povinností (vyučují je sami). Vedou je „k rodinné soudržnosti, ke svobodě a souznění s přírodou,“ jak se můžete dočíst v recenzích na dokument.

 

Můžeme si přečíst, co si o Mlčochvých myslí Ivan Březina.

Jeho názor najdete třeba na G.cz pod titulkem „Mlčochovi: mentální koncentrák na Šumavě“

Budu článek citovat, aby měl čtenář okamžitou konfronteci názoru pana Březiny a názoru mého.

 

1. Mentální koncentrák Základním problémem jakékoli domácí výuky je, že děti okrádá o alternativní pohledy na realitu. Škola neslouží jen k předávání vědomostí. Slouží i k tomu, aby se děti dozvěděli, že existují lidé, kteří svět vnímají jinak než jejich rodiče a myslí si o něm jiné věci. Jedině člověk, který se během dospívání seznámí s mnoha různými názory, totiž může vyrůst v nezávislého a kriticky myslícího jedince. Myšlení každého z nás je nutně nějak omezeno. Představte si fanatického křesťana, zarytého materialistu, umanutého vegetariána, posedlého milovníka vážné hudby, ujetého sportovce… Všichni tihle lidé cpou svým dětem do hlav nějakou vizi světa a říkají jim, že právě jejich rodičovský pohled je ten nejlepší. Možná je, možná není. Pokud to ale dětem někdo nezproblematizuje a neřekne jim, že jejich rodiče se třeba mýlí, vyrostou z nich jen rodičovské kopie – nic víc. Na svých rodičích zůstanou mentálně závislí a nevytvoří si vlastní názory.

A právě v tom je nezastupitelná role školy. Vzdělání v kolektivu dětem nabízí jiné vize světa, jiné přístupy, jiné příběhy a jiné informace než rodiče. Čím víc odlišnosti, tím líp. Jen tak se totiž člověk naučí srovnávat, posuzovat a dělat si z toho vlastní závěry pro život. Osobně jsem třeba agnostik a antikomunista. Oceňuju ale, pokud se moje dvě děti ve škole dozvědí o zásadním kulturním a civilizačním přínosu křesťanství a o pozitivní roli sociální demokracie a levice v počáteční fázi kapitalismu. Vím totiž, že kdo si v pubertě nemyslí, že jeho otec je naprostý idiot s pitomými názory, ten nikdy nedospěje.

Zkuste se ale kriticky vymezit proti autoritě, když v šumavské maringotce nepřijdete do kontaktu s nikým jiným, než jsou vaši myšlenkově jednorozměrní rodiče. Mlčochovi své děti udržují za dráty mentálního koncentráku. Petr Mlčoch to sám hrdě přiznává. Říká, že rodičovská autorita plyne z toho, že rodiče jsou „autory“ svých dětí. Tedy že je vytvořili nejen fyzicky, ale i myšlenkově. S touhle zrůdnou představou pracovaly všechny totalitní režimy. „Recept na ideální rodinu" v ní není ani náhodou.

 

2. Fašistoidní “poslušnost” Z Mlčochovic dětí vyrostou mentální klony rodičů. Hypertrofovaná rodičovská autorita nevyvážená školou z nich vytvoří skleníkové květiny – závislé, bázlivé a vnitřně nejisté lidi bez vlastní osobnosti a bez jiných než nekriticky převzatých rodičovských názorů. To je ostatně vidět i ve filmu.

„Děti se mnou moc nemluvily,“ řekla Týdnu režisérka Tomanová. „Jednak proto, že vyrostly v silně patriarchální rodině a žena, která se nevěnuje dětem a manželovi, je špatná, jednak nejsou ani na komunikaci s cizími zvyklé a chybí jim vyjadřovací schopnosti… Ta rodina je úplně jiná, než jsme zvyklí ze svého okolí. Petr je hlava rodiny a tak to prostě je. Děti ho poslouchají bez výhrad. A poslouchá ho i jeho žena Simona, na všechno se ptá, za všechno mu děkuje. Petrův sen byl vytvořit rodinu jako z předminulého století, to se mu do jisté míry podařilo a ta poslušnost k tomu patří. Je velký rozdíl vidět, jak funguje jeho rodina a rodiny mých známých včetně například té mé, kde už čtyřleté děti o všem diskutují.“ Nediskutovat, poslouchat, bezvýhradně plnit otcovy rozkazy… Jakápak „svoboda mimo omezující vlivy společnosti“? Tohle je prostě až fašistoidní disciplína ve stylu „Velký bratr vás miluje.“ Pokud jste četli něco o dominanci a moci od francouzského filozofa Michela Foucaulta (třeba Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení), přesně víte, o čem je řeč.

Petr Mlčoch prostě není ani tak otec, jako spíš manipulátor, dozorce, biřic a dráb. Dočtete se, že vystudoval kybernetiku. To je přesné: jde jen o to, jak to udělat, aby nějaký systém fungoval. Kybernetik si nikdy nepoloží otázku po smyslu systému a neřeší, jestli je vůbec etické ten systém vytvořit. 

 

3. Sociální parazitismus Nikdo z Mlčochových nepracuje – žijí ze sociálních dávek. Od tří až čtyř dětí výš se to bohužel finančně vyplatí, jak jsme spočítali ZDE. Dva starší synové rodině jen přivydělávají tím, že na každoroční dovolené ve Španělsku (kam Mlčochovi jezdí karavanem, koupeným za dávky!) po hospodách drnkají na kytary. To ale není práce v klasickém slova smyslu, to je žebrota maskovaná „uměním“.

Vznešený ideál „odvržení konzumní společnosti“ tedy šumavským alternativcům platíme my všichni svými daněmi. Musíme vstávat ráno v pět a jet někam do továrny, péct rohlíky, opravovat auta, sedět za kasou v Bille, psát články do novin, léčit pacienty… Prostě musíme něco dělat, aby Mlčochovi nemuseli dělat nic. Řekněme to tedy natvrdo: jsou to jen obyčejní paraziti, lidé, kteří se „vezou“. Do systému nic nedávají, ale promyšleně ho dojí. Představte si, že by to tak dělali všichni. Jistě, podobných nemakačenků na dávkách jsou v Česku celé zástupy. Mlčochovi se od nich ale zásadně odlišují. Běžný lenoch leží s desítkou z Lidlu u televize a hlasitě nevolá, že žije lepší, plnější a opravdovější život než ten, kdo usilovně pracuje. Běžný lenoch se nezaklíná vznešenými ideály a nevydává svou lenost za kontrakulturní alternativu.

Mlčochovic ideál života mimo „škodlivé“ vlivy společnosti by snad byl i sympatický, kdyby jim ho nesponzorovala právě ta nenáviděná společnost, ze které utekli do lesů. Na Šumavě by mohli chovat kozy, pěstovat bylinky, vyrábět marmelády a džemy, šít oblečení, psát knihy… Mohli by se živit produkcí a prodejem čehokoli, když už nechtějí být klasicky zaměstnáni. Pak by to bylo zcela v pořádku. Takhle jsou ale Mlčochovi nejen paraziti, ale i nebetyční pokrytci. Mlčochovi svým dětem nedali příklad, že aby měl člověk peníze na živobytí, musí pracovat (a že práce je často i docela naplňující). Dva nezodpovědní dospělí tak vyprodukovali už devět budoucích parazitů, kteří život na sociálních dávkách berou jako naprosto běžný životní model.

 

Tak potud citace. 

 

Zajímavá myšlenky pana Březiny vychází jednak z toho, že škola vychovává, jak on říká, nezávislého a kriticky myslícího jedince a že nezastupitelná role školy je aby děti nebyli mentálně závislí na svých rodičích a vytvářeli si svůj vlastní názor.

Budiž.

Z uvedeného pohledu vyplívá, že české školství přivádí do života nezávislé a kriticky myslící jedince s vlastním názorem.

Domnívám se, že pohledy jsou možné dva. Buďto pan Březina zná patnáctileté nezávislé a kriticky myslící jedince s vlastním názorem a nebo si myslí že škola takové jedince vychovává.

Jeho názor respektuji. 

Osobně si myslím, že naše školství produkuje převážně omezence bez vlastního názoru s vědomostmi naprosto nedostatečnými pro praktický život bez schopnosti najít si životní cíl a kroky k jeho realizaci. Neustále opakující se pojem socializace dětí v kolektivu je pak úplná blbost. Ve skutečmosti je škola mentálním koncentrákem a neumožňuje dětem osobní rozvoj myšlení ale vede je k primitivnímu individualismu a k šikaně. Pokud jste si už povšimli narůstajícího rasizmu v naší společnosti pak škola má na výchově českých nácků lví podíl.

 

Asi budou protestovat ti, kdo mají svoje děti ve waldorfských a Montesori školách či ve školách podobného zaměření. Správně. O nich tu nepíši.

 

Názor, že Petr Mlčoch je nácek, který vede svoje děti tvrdou rukou mě opravdu pobavil. 

Chápu to tak, že pan Březina hodně provokuje.

Tedy k věci.

Naše společnost je již pár století silně patriarchální. Role vůdčích otchů v ní byla nezastupitelná.

Rodičovská autorita byla velice silná ještě u našich dědečků.

Meziválečné období provedlo masivní industrializaci rodinných vztahů. Z otců živitelů a z pečujících matek vytvořilo zaměstnance.

Muži i ženy ztratili svou přirozenou autoritu a proměnili výchovu svých dětí ve snahu uživit je.

Současní muži prožívají nejhlubší krizi v celém dosavadním vývoji, protože ztratili odvahu být muži a ženy si svou emancipací taky řádně zasmolili. Zajděte se přeptat klinických psychologu a psychiatrů, co trápí současné muže, ženy, manžele a rodiče.

Petr Mlčoch se vrátil k původnímu vzoru a domnívám se, že je to model správný.

Ostatně si myslím, že kdyby četl článek pana Březiny jeho pradědeček, odepl by pásek, přehl svého nezvedeného pravnuka přes koleno a poučil by ho o rodičovské autoritě. 

Fašista? Ani náhodou.

 

Pobavilo mě  i pohled na Mlčochovy z pohledu sociálního. 

Paraziti? No jistě. 

Kdyby to byly nějké socky někde ze samot v pohraničí, ani nemuknem ale dva vysokoškoláci? 

A nechce se jim dělat pro rozvinutou kapitalistickou společnost? No hrůza. 

My jsme přece ti, cituji pana Březinu, kdo musí vstávat ráno v pět a jet někam do továrny, péct rohlíky, opravovat auta, sedět za kasou v Bille, psát články do novin, léčit pacienty… Prostě musíme něco dělat, aby Mlčochovi nemuseli dělat nic.

Z dokumentu paní Tomanové jsem se dověděl mimo jiné že Mlčochovým nebyl přiznán příspěvek v hmotné nouzi. 

No bodejť by byl. Dva vysokoškoláci si nadělají kopec fakanů a ještě by chtěli prachy? 

Jo, kdyby to byli cikáni, kterým se nechce dělat, nadělají si kopec děcek a bydleli s nima v maringotce na Šumavě, dostaly by z našeho sociálního fondu víc finančních prostředků, než běžný český nezaměstnaný.

Mlčochovým nepřiznáme příspěvek v hmotné nouzi ale zato o nich natočíme několik dokumentů za pár desítek tisíc aby se o těch parazitech vědělo.

Parazit.

Ano, přesně tak si pro sebe pojmenovávám naši společnost, která trestá svoje živitele tím, že jim mnohonásobně daní jejich poctivou práci.

Opravdu Mlčochovy chápu.

Co mě na nich ovšem skutečně mrzí, že se na té Šumavě jenom tak flákají a nedělají tam to, co si myslí pan Březina, že by tam dělat měli.

Ovšem že kdyby na to pan Březina měl kompetenci, že by jim to ale fofrem zatrhl.

A když né on tak naše fašizujiící společnost určitě.

 

Trocha nadsázky neuškodí, že? 

Pan Březina není jediný, kdo o Mlčochových píše. Spoustu poctivých a čestných pracujících Čechů se cítí povoláno k tomu, vyjádřit svůj názor ke kauze Mlčochovy.

Dokonce i já. Pracuji a považuji se za čestného občana naší republiky tak co.

 

Rád bych se ještě trochu zastavil u dokumentu paní režisérky Tomanové. V různých rozhovorech popisuje svoji misii u Mlčochových. Pobavilo mě její sdělení, jak  na Šumavu přinesla papír. Jednak chudákům dětem na kreslení a také toaletní papír. To je od ní opravdu šlechetné. Ještě větší zásluhu o socializaci Mlčochových dětí si zasloužila tím, že jim dovezla Lego. Prohlásila to s jistou hrdostí v hlase a tak jsem usoudil, že točit o někom dokument ještě nemusí být motivováno snahou pochopit ho. Ne souhlesit s ním ale přijmout jeho odlišnost života.

Kdepak ty věci. Paní Tomanová na Šumavu přijela jako podvracečka. Domnívám se, že její dokument Mlčochovým rozhodně neprospěl a že ji měl Petr Mlčoch vyhnat od vrátek prutem. Možná toho už lituje. Patří mu to. Nemá si s fašizující společností nic začínat.

 

Možná si teď myslíte, že jsem toho Březinu pěkně setřel.

Ve skutečnosti nám oběma jde o to samé. Vyprovokovat reakce vás čtenářů.

Máte svůj názor? 

Řekněte ho.